Sanskritské slovo karma doslova označuje jednání, aktivitu nebo práci. Ostatní jazyky k němu neposkytují vhodný ekvivalent, proto se toto slovo běžně nepřekládá. Na Západě tento termín poprvé použila ruská teozofistka Helena P. Blavatská (1831–1891). Definovala ji následovně: „Karma je základní kosmický zákon, který ve fyzickém, mentálním a duševním světě spojuje příčinu se svým výsledkem. Každá příčina, ať už největší (jako je pohyb kosmu) nebo nejmenší (jako je pohyb ruky), nezbytně zapříčiní následek.“ Antropozofista Rudolf Steiner ve svém díle „Manifestation of karma“ (z roku 1910) píše: „Bez omezování svobodné vůle člověka, zákon karmy zpětně působí na bytost, která příčinu způsobila, jako zákon akce a reakce.“
Tyto definice srozumitelně vysvětlují podstatu tohoto termínu. Steinerovo přirovnání karmy k fyzikálnímu zákonu akce a reakce je sice trefné, nicméně vystihuje pouze malou část mnohem vyššího a subtilnějšího zákonu karmy. Trefné je také prohlášení, že karmický zákon příčiny a důsledku jedná hlavně na individuální rovině a nechává prostor pro svobodnou vůli konatele. Na to obvykle zapomínají kritici východních filozofií, kteří karmu považují za mechanický osud, nutící člověka pasivně čekat na to, co s sebou přinese budoucnost (nihilismus).
Již před Steinerovým a Newtonovým objevem ale lidé znali rčení, která naznačovala určité pochopení řádu akcí a reakcí. Také biblický citát „Jak kdo zaseje, tak také sklidí“ (Galatským 6:7) se stal lidovým rčením.
Více o tématu na stránkách www.HareKrsna.cz:
V hmotném světě přenáší živá bytost svá různá pojetí života z jednoho těla do druhého, podobně jako vítr přenáší vůně. Takto přijímá jeden druh těla a znovu ho opouští, aby přijala další. (Bhagavad-gítá 15.8).
V posledních letech se termíny reinkarnace nebo karma stále více dostávají do povědomí lidí. V médiích se objevuje mnoho zpráv, dokumentů nebo filmů s tímto námětem a na trhu je k dostání mnoho knih o karmě a reinkarnaci. Dalo by se říci, že to naznačuje určitou nespokojenost s odpověďmi na existenční otázky, které nám dává moderní věda a různé západní filozofie a náboženství. Tím se vytváří prostor, který zaplňují další filozofické zdroje a tradice (tzv. přírodní náboženství nebo rozmanité východní filozofie), jejichž společným obsahem, i když s určitými odlišnostmi, je cyklické vnímání času. (Hmotný svět je tvořen a ničen opakovaně na rozdíl od pojetí lineárního vnímání času, které západní věda přijala ze židovsko-křesťanské tradice.)
Více o tématu na stránkách www.HareKrsna.cz: