Eroze půdy

Půda jako jeden z hlavních zdrojů biosféry je podle definice OSN „omezený a nenahraditelný přírodní zdroj; v případě postupující degradace a její ztráty se stává tento zdroj v mnoha částech světa hranicí dalšího rozvoje lidské společnosti. Jestliže by půda přestala existovat, přestane existovat biosféra s ničivými následky pro lidstvo…“

Intenzivní využívání půdy pro zemědělství a velkoplošné odlesňování porušilo postupně přirozený kryt půdy a vystavilo její povrch působení erozivních sil, spočívajících v destrukčním účinku vody a větru. Eroze v přirozených podmínkách probíhá pozvolna, ale v intenzivně využívané krajině se výrazně zrychlila a přinesla pro společnost řadu nepříznivých důsledků. Při normální erozi nedochází k porušení přírodní rovnováhy a ztráta půdních částic je doplňována tvorbou nových částic z půdního podkladu. Při zrychlené erozi je porušena přírodní rovnováha a dochází k takovému smyvu půdních částic a živin, že nemohou být nahrazeny půdotvorným procesem.

Příčinu tohoto jevu musíme hledat v období, ve kterém docházelo k masivní mechanizaci zemědělství, tedy především v období po 2. světové válce. Když půdu vlastnili jednotliví zemědělci, byl každý pozemek při rozdrobené pozemkové držbě ohraničen vlastnickou mezí. Ta už sama o sobě je určitou protierozní překážkou. Když se oralo, vznikaly na políčkách různé rozhory a v nich byla rovněž soustřeďována voda. Dalšími zábranami byly polní cesty, ve svažitých územích vznikaly i protierozní vysoké meze. Už díky všem těmto opatřením nemohlo zpravidla docházet k výraznější koncentraci povrchového odtoku vody. Navíc i kdyby na pozemcích meze nebyly, tak skladba kultur zase výrazně omezovala nebezpečí eroze. Každý zemědělec měl totiž vlastní osevní postup - někde byl jetel či vojtěška, jinde jetelotráva, jinde řepa, jinde brambory, jinde ozimé nebo jarní obilí atd., zatímco dnes se stejná plodina pěstuje třeba na 700 metrů dlouhém svažitém pozemku.

V Čechách navíc byl v 50 letech minulého století zaváděn způsob obdělávání půdy, který situaci ještě zhoršil. Kvůli hospodaření v JZD se rozorávala meze a pole se spojovala do velkých celků bez ohledu na sklonitost terénu. Používání těžkých mechanismů vedlo také k dalšímu zhoršování stavu půdy, což se kompenzovalo vyššími dávkami umělých hnojiv, které dále negativně ovlivňovaly kvalitu spodní a povrchové vody i půdy samotné. Mnoho lidí si neuvědomuje, že orná půda se výrazně liší od půdy přírodních nebo přírodě blízkých stanovišť. Na zemědělské půdě v důsledku neustálých agrotechnických opatření nenajdeme vrstvu nadložního humusu. Ten je dobře vyvinutý především pod lesními porosty, ale i třeba pod travami na mezích nebo pod dřevinno-bylinnými porosty v krajině. Představuje ho povrchová, několik milimetrů až několik centimetrů tlustá vrstvička odumřelých částí rostlin, listů, stonků apod. A ačkoli se tato vrstvička zdá nevýznamná, je ve skutečnosti mimořádně důležitá, protože tvoří ochrannou vrstvu, jakýsi pancíř eliminující kinetickou energii dešťových kapek při přívalových deštích.

V ČR dnes dochází ke značné degradaci půd a netýká se to jen černozemí. Platí to i na Českomoravské vrchovině a na spoustě dalších míst. Z půdy jsou odplavovány jemné částice a humus. Odstraňován je uhličitan vápenatý, což vede k okyselování půd. Dochází rovněž ke snižování mocnosti půdního profilu, protože ale hloubka orby zůstává stále stejná, je vlastně do půdy přioráván geologický substrát, na němž půda leží. Vyplavováním jemných částic dochází ke zvýšení tzv. skeletovitosti půd - zjednodušeně řečeno půda je zrnitostně hrubší, štěrkovitější a kamenitější, se sníženým obsahem humusu. Celkově je tedy půda v nejvíce erodovaných částech svahu kyselejší, kamenitější, mělčí, s výrazně zhoršenými fyzikálními, chemickými a biologickými vlastnostmi. V poškozené půdě přirozeně nemůžou vzniknout nebo se udržet ani optimálně rozvinutá společenstva půdních mikroorganismů. Ničení půdy má ovšem ještě další dopad. Půda skeletovitější a s menším obsahem humusu totiž neudrží vodu ani živiny a vysychá. Proto je důležité se zmínit, že účinná protipovodňová opatření by proto měla začít u ochrany ploch uvnitř jednotlivých povodí – tedy zejména u erozní ochrany zemědělské půdy.

Eroze vede ke ztrátě nejúrodnější vrstvy půdy, jejíž nahrazení trvá stovky let. V mnoha zemích světa (především v těch se vzrůstající populací) se půdní eroze stává nejen jedním z největších ekologických ale i ekonomických problémů. Nedostatek orné půdy způsobuje nedostatek potravin a tím i ekonomické problémy dané země. Problém eroze zemědělsky využívaných půd je problémem celosvětovým, který má za následek každoroční úbytek tisíců kilometrů čtverečních zemědělské půdy. Na celém světe je každoročně postihováno erozí asi 24 miliard tun ornice. Odpovídá to rozloze veškeré ornice na pozemcích v Austrálii, kde se pěstuje pšenice, a představuje to ztrátu 9 miliónů tun potenciální sklizně obilí. V Evropě jsou nejpostiženější hornaté země jako je Španělsko, Portugalsko, Itálie a Turecko, ale i v sousedním Slovensku je značná část půdy ohrožena. V České republice je z celkového množství 4 277 000 ha orné půdy ohroženo vodní erozí 1 794 000 (téměř 50 %) a 463 000 ha je ohroženo erozí větrnou. Silně je zasaženo erozí 32 000 ha půdy.*

Z těchto alarmujících čísel je vidět, že je třeba změnit systém hospodaření s ornou půdou směrem k trvalé udržitelnosti.

Přispěním k řešení těchto problémů je zcela jistě organické zemědělství, podle jehož zásad se hospodaří i zde na statku. Je to vlastně systém, na němž vybudovali svou prosperitu naši zemědělští předci už v 19. století – organické zemědělství rozhodně není nic nového pod sluncem. Nejstarší historické záznamy o střídavém hospodaření (tedy o norfolském osevním postupu nebo jeho modifikacích) nacházíme už na konci 18. století. Až do roku 1848 se ovšem mohlo uplatňovat víceméně jen na šlechtických panstvích a až po tomto roce, po zrušení poddanství, se rozšířilo i mezi obyčejné rolníky a sedláky.** Naši zemědělci ještě za první republiky neměli nazbyt peníze na nějaké významnější průmyslově vyráběná hnojiva a tak hospodařili vpodstatě podle zásad organického zemědělství.

Efektivní návrh systémů protierozní ochrany dále musí spočívat v zachycení povrchově odtékající vody na chráněném pozemku, převedení co největší části povrchového odtoku na vsak do půdního profilu a snížení rychlosti odtékající vody. Vědecké studie ukazují, že k vodní erozi půdy nedochází, pokud pole rozdělíme do pásů o šířce okolo 30 metrů. Pole, které ke statku náleží, jsme proto opět rozdělili dříve běžnými mezemi na třicetimetrové díly, a tím omezili vodní erozi na minimum. Díky mezím si také půda udržuje i v sušších obdobích větší vlhkost. Praktickým příkladem je jižní svah, který za normálních okolností bývá sušší než severní, ale díky množství mezí je tomu právě naopak. Jinou důležitou funkcí mezí je poskytování útočiště pro různé druhy predátorů, kteří tak usnadňují boj se škůdci, čímž se vyhneme chemickým postřikům. Důležité je také minimalizace používání těžké techniky a vysazování meziplodin, které zemi pokrývají, zkypřují a zvyšují obsah půdního humusu i vlhkosti a tak chrání půdu i před erozí větrnou. Díky tomuto jednoduchému a účinnému opatření zůstává zdejší půda zdravější a pole se stává bohatým a trvale udržitelným biotopem.

--------------------------------------------------------------------------------

* Ing. Barbora Badalíková, RNDr. Jan Nedělník, PhD., Výzkumný ústav pícninářský, spol. s r.o., Troubsko

** Zdeněk Vašků, http://www.ekolist.cz