Pěstování zeleniny

Zelenina spolu s dalšími potravinami jako jsou obilí, luštěniny, mléko, ovoce a ořechy, tvoří skupinu základních potravin, které matka příroda nabízí pro lidskou obživu. Jedině v lidské podobě má živá bytost možnost si vybrat, jestli pro svoji potravu zabije zvíře nebo jestli utrhne ovoce ze stromu nebo vykope zeleninu z půdy. Na zdejší farmě se žije podle pravidel prastaré védské kultury, jejíž kořeny sahají mnoho tisíce let do minulosti. Její součástí je také nenásilný a nechamtivý přístup k přírodě jakožto Božské energii.

Baklažán

Lesklé bobule této rostliny znali Španělé již v 16. století. Jako první pěstovali baklažán, nebo také lilek, Indové a Číňané v 5. století př.n.l. Staří Řekové a Římané jej však neznali. Mauřští nájezdníci jej přinesli do Španělska a odtud jej později Španělé uvedli do Nového světa.

Tvar a velikost plodu jsou proměnlivé, od velkých fialových až po malé kulaté bílé o průměru 5cm. Ve zdejších podmínkách se baklažánu nejlépe daří ve skleníku.

Nejchutnější se lilek připravuje smažením spolu s jinou zeleninou, nebo do polévek, nebo jednoduše pečený v kořeněném obalení. Určitou přípravou může připomínat chuť hub.

Pastinák

Tato starověká zelenina pravděpodobně pochází z východního Středozemí. Ve starých řeckých a římských záznamech nelze s jistotou odlišit pastinák od mrkve. Plínius používal slovo pastinaca pro obě tyto zeleniny. Ve středověku byl pastinák ceněn pro své léčebné účinky: tlumil bolesti zubů a pomáhal při žaludečních problémech. Dokud se v 19. století neobjevila cukrová řepa, sloužil pastinák jako sladidlo – šťáva se nechala odpařit a hnědá hmota se používala jako melasa.

V našich podmínkách se pastinák pěstuje venku na polostíněných místech. Nemá rád čerstvě pohnojenou půdu.

Díky svému silnému aroma je pastinák vhodný v malém množství spíš jako koření do polévek a vařené zeleniny (sabdží).

Rajče

Předpokládá se, že divoce rostoucí druh pochází z And severní a střední části Jižní Ameriky, odkud se rozšířil do Střední a Severní Ameriky společně s kukuřicí v průběhu lidských migrací. Do Evropy bylo rajče přivezeno kolem roku 1520. Italové jedli rajčata od samého začátku, ale v jiných částech Evropy byli považovány za jedovaté či jinak škodlivé.

Na zdejší farmě se rajčatům daří výtečně ve skleníku.

Rajčata našli své široké uplatnění i v indické kuchyni. V našich podmínkách je méně známé a více exotické rajčatové čatný, pálívá a sladká příloha ke slaných jídlům.

Mangold

Mangold patří do kategorie listové zeleniny. V době existence velké Římské říše se tato zelenina rozšířila do střední a severní Evropy. Řapíky a okraje listů mohou být červené nebo bílé.

Mangold je nenáročný a tolerantní k různým půdám. Vyhovuje mu vlhká a propustná půda. Sbírá se postupně, otrhávají se vnější listy a ve vnitř neustálé pučí další nové listy.

Mangold je chutný v salátech a v polévkách. V bengálské kuchyni je nejznámější jídlo šák (vařená listová zelenina – špenát), k jehož přípravě je možné použít právě i mangold.

Cukety a dýně

Předpokládá se, že dýně a cukety se pěstují v Indii a v Americe až desettisíc let. Do Evropy se dostali dýně v šestnáctém století po objevení Ameriky. Dýně mohou dorůstat do obrovských rozměrů a mohou vážit vážících až 50 kg.

Cukety rostou v podobě keříčku a dýně je plazivá. Ve zdejších podmínkách se jim daří výtečně v teplém letním období s dostatečnou závlahou.

Cukety se používají jako hlavní vařené jídlo, ale jsou chutné i jako strouhané do salátu. Dýňová polévka se smetanou je jednou z neodolatelných lahůdek.

Ředkvička

Ředkvička má svůj původ v Asii. Je také vyobrazena v Cheopsově pyramidě. Egypťané ji pěstovali již v roce 2780 př.n.l. Pálivá chuť ředkvičky je způsobena hořčičným olejem. Obvyklá barva ředkviček je červená, ale existují také černé, fialové, bílé, žluté a zelené. Některé pálí více a některé méně. V Asii se pěstují hlavně velké podlouhlé odrůdy, které se označují jmény mooli a daikon.

Ředkvička upřednostňuje chladnější stíněné prostředí, aby nevybíhala brzo do květu a byla křehká a šťavnatá.

Ředkvičky se hodí nejlépe na saláty, ale náramně zpestří i zeleninovou či luštěninovou polévku nebo sabdží (vařenou zeleninu)

Karela

Tento plod připomíná okurku s krokodýlí kůží. Pěsuje se především ve vlhkých tropických oblastech. Pomocí svých úponků se vyšplhá až do čtyřmetrové výšky. Květy voní silně po vanilce a z nich se pak vyvíjejí protáhlé plody, které se sbírají za mlada, když ještě neobsahují pecky.

Ve zdejších podmínkách se musí karela pěstovat ve skleníku. Potřebuje dostatek slunce, tepla, vlhkosti a vyhnojenou půdu.

Karela vyniká svoji hořkou chutí. Proto se požívá smažená nebo pečená. Podává se samotná nebo se smetanou jako příloha k hlavnímu zeleninovému chodu.

Brambory

Brambory jsou po pšenici rýži a kukuřici nejdůležitější plodinou na světě. Prapůvodním domovem brambor jsou Čile a Peru. Do Evropy přivezli brambory Španělé v 16. století. Od té doby se vypěstovalo stovky odrůd. Základní rozdělení je na odrůdy ranné, polorané a pozdní.

Bramborům se daří na otevřených, slunných, nemrznoucích stanovištích na hluboké, bohaté a dobře propustné půdě. Aby byly brambory dobře tvarované, nerozpukané a plné potřebují stálý přísun vláhy.

I v Indické kuchyni našly brambory své uplatnění jako doplňková zelenina do vařených sabdží, jogurtových salátů a u nás méně známých bramborových karbanátků (koft).