Původně se člověk začal zabývat chovem včel pro výnos medu, dnes je však dokázáno, že užitek včelařství je daleko větší.
Včelařství totiž zajišťuje mnoho významných úkolů, z nichž hospodářsky největším je opylování cizosprašných hmyzosnubných rostlin. Bez pomoci hmyzu by se tyto rostliny neopýylily téměř vůbec, nebo by nevytvořily semena takové hodnoty jako při opylení hmyzem.
Z hospodářsky významných rostlin se jedná například o jeteloviny, luskoviny, semenné zeleniny, ovocné stromy, bobuloviny a léčivé rostliny.
Z velké říše hmyzu má tedy zásadní význam pro opylování jen včela medonosná a z divoce žijících druhů hmyzu čmeláci a samotářské včely. Vlivem chemizace v zemědělství a lesnictví užitečných divokých opylovačů značně ubývá, takže včela medonosná chovaná člověkem se stává nejdůležitějším opylovačem.
Na zajištění cizosprašného opylení hmyzosnubných rostlin se včela medonosná podílí přibližně z 95 %, zbylých 5 % připadá na samotářské včely, čmeláky a ostatní příležitostně opylující hmyz. Včela je k opylování nejlépe vybavena. Má jemně ochlupené tělo, na kterém dobře uplývají pylová zrnka, má zvláštní zařízení pro sběr a přenášení pylu a nektaru, nepoškozuje květy, protože má tupá kusadla, navíc žije ve velkých koloniích (až desetitisíce jedinců) a hlavně přenáší pyl správného druhu, tak že její návštěva má vždy plnou biologickou účinnost.
Včela je totiž věrná květům, to znamená, že na určité květy jednoho rostlinného druhu létá delší dobu, přičemž nenavštěvuje květy jiných rostlinných druhů. Taková činnost včel tedy zvyšuje hospodářské výnosy a také kvalitu semen.
Včelařství přináší nejen hodnotu ekonomickou, ale i hodnoty morální, kulturní a výchovné.
Dokáže v člověku probudit nebo dále rozvinout vlastnosti jako přemýšlivost, nezištnost, trpělivost a mnohé další klady. Pomáhá rozvíjet i samostatnou tvůrčí činnost, zvláště když podmínky pro včelaření nejsou zrovna ideální.
Většina včelařů si také uvědomuje nutnost organizace (ČSV – Český svaz včelařů), a proto je naprostá většina jejími členy.
Základem včelstva je včelí matka nebo také královna. Dále zde můžeme ve velkém počtu nalézt dělnice a nakonec včelí samečky, trubce. Trubci na rozdíl od matky a dělnic nepřezimují, žijí totiž jen v letní době. Matka téměř po celý svůj života klade vajíčka do předem připravených šestibokých voskových buněk, které ve velkém počtu tvoří plásty – včelí dílo. Těchto plástů je ve včelím domě – úlu v zimním období nejméně kolem deseti, v létě pak daleko víc. Stavbu těchto plástů zajišťují dělnice, které se v úlu starají téměř o veškeré činnosti. Trubci zajišťují kromě reprodukce včelstva také např. udržování potřebné teploty v úlu během plodování, kdy se vytváří budoucí včelí pokolení. Jestliže však trubec splní svůj reprodukční úkol, pak po spáření s matkou za letu umírá. Někdy však může spadnout trubec i s matkou na zem, a pak mohou zahynout oba. To se může stát v případě velkých a těžkých trubců. Matka se páří s několika trubci, kteří obvykle nebývají ze včelstva, z něhož pochází matka.
Výživu matky zajišťují dělnice prostřednictvím zvláštní výživy, mateří kašičky, jíž samy dělnice produkují ze svých žláz. Dělnice jsou na počátku života také krmeny mateří kašičkou, pak ale dostávají potravu složenou z medu a pylu. Pyl je uložený v buňkách a zalitý medem kvůli konzervaci. Trubci jsou také živeni podobně jako dělnice. Po vylíhnutí z buněk jsou ale dělnicemi živeni stále, protože nejsou tělesně uzpůsobeni ke sběru pylu a nektaru jako dělnice.
Včelí společenstvo tedy tvoří matka, dělnice, trubci, plod (včelí vajíčka, larvy a kukly), včelí dílo a potravinové zásoby. Teprve včelstvo je jako celek schopno samostatného života. Ani jeden člen včelstva není sám o sobě schopen trvale přežít. Včelstvo bez matky nebo s neoplozenou matkou dlouho nepřežije. Zpravidla bývá velice neklidné i při sebemenším podráždění při jeho prohlídce včelařem. Rovněž trubci hynou bez včel za několik hodin. Celé včelstvo v úlu přežije i velké mrazy, protože si jako celek dovede udržet potřebnou teplotu, ale včela jako jedinec nepřežije. Již při 6°C ztrácí pohyblivost a hyne. Uvnitř zimního chumáče včel však bývá teplota kolem 35°C.
V současné době je na této planetě velice málo míst nedotknutých tvořivými činnostmi člověka, které bohužel nebývají vždy příznivé pro existenci ostatních živých bytostí. Z tohoto důvodu i přirozeného prostředí pro život včel neustále ubývá. Pro včely je přirozeným domovem les s mnoha rostlinnými druhy, kde mohou najít své obydlí i potravu. Lidé proto musí zajistit náhradní domovy a zdroje pastvy pro včely a to samozřejmě není tak dokonalé, jak to původně zařídila sama příroda. Takové lidské počínání s sebou přináší řadu problematických situací. Navíc snaha o maximalizaci medných výnosů přinesla plody v podobě degenerace včelstev a mnoha těžko léčitelných nemocí jako je např. roztočová nákaza včel.
V dnešní době by bez soustavné péče včelařů včely alespoň v Evropě už vůbec nepřežily, protože jako divoce žijící podléhají mnoha nemocem. Bez včel také prakticky nepřežijí hmyzosnubné rostliny a též další tvorové, kteří jsou na jejich plodech životně závislí.
Pokud tedy někdo tíhne k ochraně přírody, měl by se věnovat i chovu včel a zejména vytváření podmínek pro jejich život, z nichž velice podstatnou podmínkou je zachování nebo vysazování lesů se zastoupením různých druhů rostlin, které se v místních podmínkách přirozeně vyskytovaly nebo dosud vyskytují. Bude to záslužná činnost nejen pro dobro včel.